LAIK

Deprecated: Function eregi() is deprecated in /home/users/laici/laici.cz/web/win/klepy.html on line 2

Klepy

Zde budou objevovat různé postřehy z akcí, zážitky z výletů a vůbec nejrůznější plky jednotlivých členů.
Mělo by to tedy být něco mezi kronikou, kterou vytváří např. Disharmonici, Démovým Holálidesem a různými historiemi, které jsou na mnoha kapelových stránkách.
Nebudeme popisovat každý koncert, což s podivem některé kapely dokáží (a to dobře), ale spíše události kolem skupiny.

Na příspěvky máte možnost reagovat v rubrice Dotazy.

Přívratské vinobraní 2002 >>>	21.11.2004
Zde najdete několik fotek z tohoto ročníku vinobraní.
Rock pod sjezdovkou 2004 >>>	21.11.2004
V dalším klepu se poohlédneme za letní akcí s názvem Rock pod sjezdovkou.
Silvestr 2002 >>>	4.9.2004
Fotky z oslav silvestra 2002 skupinou LAIK a jejími blízkými...
Expedice Chorvatsko 2004 - fotogalerie >>>	4.9.2004
Fotodokumentace zájezdu nejen členů skupiny LAIK na Chorvatský poloostrov Istrie A vyrážíme...
Expedice Chorvatsko 2004 - deníček >>>	30.8.2004
Dokumentace zájezdu nejen členů skupiny LAIK na Chorvatský poloostrov Istrie A vyrážíme...
<<< Expedice Hevlín 2001	17.6.2002
-tak co, vyrazíme na ten vandr? -jasně, potkáme tam spoustu skvělejch lidí! -zažijeme s nima super večírky nebo nějaký dobrodružství -sbalíme tam holky -takže platí ta Jižní Morava...    Je pondělí, půl jedenácté dopoledne a my stojíme na Nepomucké výpadovce.    "Tohle je na stopování nejhorší cesta z Plzně. Přitom tady jezdí tolik aut, ale ještě se mi nestalo, abych tady stál míň než hodinu"    Každý stopař dobře ví, že na stopování je vždycky nejhorší ta silnice, na které právě stopuje.    "Ty vole, pojď rychle!"    Hnědá oprýskaná škodovka brzdí až to s ní hází.    "Čau, jedeš na Nepomuk?", ptám se a přitom už vlastně sedíme v autě. Mladej kluk za volantem má strašlivě podlitý oči a říká, že jede jenom do Chválenic, ale za slabých deset kilometrů stihne asi tak patnáctkrát málem nabourat.    "Ty vogo kuci, já jedu do práce rovnou z hospody, já sem normálně eště furt hrozně ….. ty vole ….. přede mnou je ňáký auto nebo co?"    Psichycky vyčerpaní vystupujeme ve Chválenicích (u nechvalně známé benzínové pumpy), děkujeme, loučíme se a hlavou se mi honí myšlenky typu: "To to teda pěkně začíná" Jestli to takhle půjde dál, tak místo nás dojedou do Znojma uplný trosky a to ještě nejdřív za tejden.    S menšími obtížemi dorážíme asi v devět večer do vesnice Otín pět kilometrů za Jindřichovým Hradcem. Sedíme v místní hospůdce a shodujeme se na tom, že už nikdy v životě nepojedeme přes Tábor. Ještě, že nám tam několikahodinové čekání aspoň trochu zpestřil opačným směrem jedoucí kolega, který stopoval tak, že místo zvednuté ruky udělal před každým autem ukázkové pukrle.    Nocleh se Fíkovi daří zajistit vyražením dveří bývalé autobusové zastávky, a tak první noc přečkáme v relativním pohodlí pod střechou.    Druný den dopoledne si nemůžeme vynachválit, jak se u nás dobře stopuje, a to především proto, že tu jezdí spousta cizinců. Takže díky jednomu Polákovi a jedné rodince z Německa stojíme přibližně v poledne u sochy Leningradského kovboje na znojemském náměstí.    Po nezbytné prohlídce pamětihodností a naprosto nezřízené ochutnávce místních točených limonád podléháme doporučení všech domorodců, že musíme určitě navštívit nějaké vinné sklepy. To jsme sice původně v plánu neměli, ale pak se v nás cosi zlomilo a za pár okamžiků máme v mapě zakroužkovány všechny vinné sklepy na Znojemsku a návštěva nejméně jednoho z nich se stává hlavním cílem naší expedice.    Částrečný úspěch jsme zaznamenali v obci Jaroslavice. Otevřené dveře miniaturního domečku dávají tušit, že tady by mohla pšenka ukázat pupeny.    "Dobrý den, můžeme se na chvilku podívat? My jsme ještě nikdy neviděli sklep," začínám nejinteligentnější větou, jaká mě napadla. Jazyková bariéra nám sice dělá velké problémy, přesto jsme po chvíli pochopili, že by s námi rádi okoštovali, ale včíl už mosí dom. V témže okamžiku už držím v ruce lahev domácího tramínu a na otázku: "Co jsme dlužni?" domorodci odpovídají pozdravem.    Šokované západočeské mozky probírá až policista, který chce vidět doklady, neboť se nacházíme asi kilometr od rakouských hranic. Když má zapsaná čísla načich pasů a je tudíž rád, že může vykázat nějakou činnost (my jsme zase rádi, že po nás nechtěl nic jiného), rázem se jeho úřední výraz mění v dobrácký úsměv a vesele spolu klábosíme o všem možném. Loučení se strážníkem bylo dlouhé a smutné.    Když před půlnocí zavírají v Dyjákovicích hospodu, slyším jak Fík říká: "Já si jdu ještě vyčistit zuby" a už mizí s kartáčkem a pastou za dveřmi záchodů. Došlo mi, že to není tak špatný nápad, a tak následuji jeho kroky. Jak tam tak trčíme u špinavýho umyvadla s pěnou u huby, otevřou se dveře a v nich se objevuje jeden z místních štamgastů. Snad se na nás ani nepodíval, jenom prošel kolem a ukončil den větou: "Dobré ranko, pánové," kterou pronesl přesně tím žoviálním tónem, který jinak uslyšíte pouze v sedm ráno na umývárce v autokempingu.    Usínáme pod lípou na návsi s vidinou, že zítra už určitě něco skvělýho zažijeme.    A skutečně! Ve středu se nám podařilo hned dvakrát zmoknout. Poprvé v nejzapadlejším zapadákově na světě, totiž ve vesnici Hevlín, kde se neodehrálo vůbec nic, o čem by mělo cenu vyprávět. Podruhé v Mikulově, odkud máme zážitky neméně zajímavé, pouze s tím rozdílem, že tam jsme zmokli ještě víc. Až někdy kolem půlnoci se nám podařilo najít otevřenou verandu nedostavěného domku, která nám poskytla aspoň na noc jakéstakés útočiště.    Ráno nás nechtíc probudili zedníci a okamžitě se nám začali omlouvat, že prý asi dělají při práci příliš velký rámus. Mohli si také klidně myslet, že patříme k nim, protože mokré šatstvo vyválené v prachu stavby z nás přes noc vykouzlilo opravdové přidavače.    Vyrazili jsme z Mikulova směrem na sever a těšilo nás, že modrá obloha slibovala konečně slunečný den. To však pouze do té doby, než jsme zjistili, co to znamená slunečný den v srpnu na Jižní Moravě. A to ještě zrovna když přecházíte přes tu část Pavlovských vrchů, kde není šíroko daleko jediný strom, který by vás před neúprosnými paprsky aspoň na chvíli ochránil.    "Sem přišel na to, proč se to tady jmenuje Pálava."    "Tvůj ostrovtip je fascinující. ….a co ty skvělý zažitky a holky a tak? Už tady lezeme jako jelimani čtvrtej den a pořád sme ještě nic zajímavýho neviděli ani nezažili. Ani v žádným tom sklípku sme nebyli"    "Tak se svezem čtyři zastávky vlakem tady do toho Podivína a odtamtud můžeme jít do Velkých Bílovic nějaký ty sklepy omrknout."    Vystupujeme z vlaku ve stanici Podivín a rozhlížíme se kolem. Hm, Podivín, tak to by odpovídalo.    "No, tak tady odtud bude hlavně asi ten průvodčí."    Dalších pět kilometrů přes louky a pole, stále pod nátlakem nepříčetných slunečních paprsků, z nás udělalo chodídí křížaly.    Velké Bílovice jsou zvláštní tím, že asi kilometr od samotné obce je ještě jedna vesnice, která není o nic menší. Pouze domky, které jí tvoří, jsou jakýmisi miniaturami skutečných obydlí. Takové množství vinných sklepů pohromadě jsme ještě neviděli. Říkal jsem si, že jestli tady nenajdeme ani jeden, kde by někdo byl, tak jsem čínskej bůh srandy. Během našeho putování jsme totiž zjistili, že ve všední dny prakticky nikdo sklepy neobývá, protože veškerý život se zde odehrává o víkendech, což nás ve čtvrtek odpoledne už asitak třetí den nemálo vytáčelo.    Už jsme prošli asi tři čtvrtě velkobílovické sklepní osady a já jsem pomalu, ale jistě, začínal přemýšlet kam si budu chodit kupovat učebnice čínských aneknot, když vtom Fík zvolal:    "Hele, támhle sou otevřený dveře ….. tak kdo to zkusí?"    "Řada je na tobě."    Během vteřiny zmizel v útrobách sklípku a pak bylo slyšet, jak uvnitř někdo říká: "Tadyk si položte tie bágle a užaj ste dole, ale vezmite si pláště, protože až vylezete zpátky do teho pařáku dostanete takovó po čuni, že se budete divit."    No, to jsme se opravdu divili, když jsme o dvě a půl hodiny později opouštěli příjemný chládek. Byli jsme obohaceni o přednášku na téma: Víno a my, o sklenky snad všech druhů vín, které sklep obsahoval a o dvoulitrovou lahev jednoho z nich na cestu.    Úkol splněn, vracíme se na základnu. Cesta zpátky k dálnici byla krušná, ale byli jsme odměněni příjemnou jízdou obrovským kamionem. Řidič se netajil tím, že jede až do Prahy, ale proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.    "Vystoupíme v Brně a zajdem na pivo na Skleněnou louku, znám tam toho barmana. Do Plzně pojedeme až zejtra."    V hospodě Na skleněný louce jsem se zeptal slečny za barem, jestli tam ještě dělá Jirka.    "No já tady dělám skoro půl roku a žádnýho Jirku neznám."    Hm, tak nic. Místo toho (asi o pět minut později) vtrhlo dovnitř něco okolo patnácti policistů, kteří důkladně prošacovali všechny přítomné včetně nás. To nám tak zkazilo chuť, že jsme se odebrali k spánku na Špilberk.    Brnem prochází směrem na Prahu dálnice, takže nejlepší způsob, jak se odtamtud dostat je, místo klasického stopování, najít benzínku a tam si někomu říct. Tak se stalo, že jsme poprvé (a doufám, že naposledy) kvůli jednomu pivu přešli Brno třikrát pěšky, než jsme našli pumpu v požadovaném směru.    Řidič kamionu, který se uvolil snést naší přítomnost, odbočoval z dálnice asi po osmdesáti kilomerech a končil v Jihlavě. Rozhodli jsme se tedy, že se vrátíme do Plzně přes Tábor (!). Chytli jsme úplně skvělýho stopa. Škoda, že po dvou kilometrech odbočoval na Telč a my jsme tak zůstali trčet v nějakých Dvorcích u Jihlavy. Tam po dvou hodinách stopování v dešti přetekla vzájemná trpělivost a začali jsme si nadávat:    "To byl přeci tvůj nápad vyrazit na vandr zrovna sem!"    "Tys měl přece nejvíc řečí, že toho spoustu zažijeme, že sbalíme holky a tak."    "Víš co? Já už na to kašlu, jdu někam na stopa a jedu domů."    "Počkej ...domů? A kam teď jedeme?"    Ticho.    Asi o půl hodiny později nám zastavil nějakej kluk se škodovkou a odvezl nás do Pelhřimova. Během dní strávených na cestě jsme si zvykli občerstvovat se před vesnickýma sámoškama rohlíkem s gothajem a lahvovým pivem. Ovšem v Pelhřimově před Penny marketem na nás nakupující rodinky koukaly nějak divně. Největším zázrakem týdne bylo, když jsme v neustávajícím dešti asi po hodině stopování nasedali do nový oktávky s plzeňskou značkou. Chlápek, co nám zastavil, byl asi největší pohodář, kterýho jsme za celou dobu potkali.    Konec dobrý, všechno dobré. Už jsme se dokonce přestali dohadovat, kdo může za to, že jsme nic zajímavýho nezažili. Nebýt toho festíku, na kterým jsme měli v pátek hrát, tak bysme bývali zažili i opravdový život na Jižní Moravě o víkendu, ale na festival jsme se opravdu těšili.    Když jsme si s Fíkem na Doubravce řekli: "zdar", potkal jsem bývalého kolegu z civilky se třema snad nejkrásnějšíma holkama, jaký jsem kdy viděl. Pět dní, které jsem strávil takřka mimo civilizaci by neutajil ani komisař rexona, a tak všichni čtyři byli očividně rádi, když jsem se ze slušnosti raději velice rychle vytratil. Poslední metry, které mě dělily od domova, jsem myslel na kolegu a na Ivana Mládka, proč sakra zpíval, že Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď?    Zachránila mě myšlenka na punkový festík. Doma jsem se okamžitě vrhnul k telefonu, že zavolám tomu člověku, co to pořádal.    "Zdar, tak jakpa to bude?" vychutnával jsem si žoviálně plzenštinu.    "No já jsem se ti právě nemoh od pondělka dovolat. On ten festík je zrušenej, protože ….."    A safra!