LAIK

Deprecated: Function eregi() is deprecated in /home/users/laici/laici.cz/web/win/h_jak.html on line 2

Jak jsem se stal Laikem

Nikdy jsem nebyl žádným odborníkem na zeměpis, a tak ve školním roce 1992/93, kdy Fík se svými spolužáky zakládal v Plzni hudebně-divadelnicko-šermýřskou skupinu Laik, jsem jen přibližně tušil, kde asi tak město Plzeň leží. Tím spíš, že mě to tenkrát ani nezajímalo. Žil jsem, jako většina pubescentů, u svých rodičů - tedy v Nymburce, klidném středočeském městě, denně dojížděl do Kutné Hory a tam zoufale zápolil s látkou prvního ročníku průmyslové školy. Jedno jsme však již tehdy měli s Fíkem společné: oba jsme se ve stejné době rozhodli pro hudební kariéru a také to, že ani jeden z nás neměl kytaru - o hře na ní nemluvě. Je sice spousta jiných hudebních nástrojů (a některé z nich se u nás doma dokonce nacházely), ale mladý hudebník moderní doby moc dobře ví, že úspěšná kariéra čeká pouze ty vyvolené, jež třímají v rukou kytaru a dokáží okolo sebe klátit jejím krkem na všechny strany. Vzal jsem ale uměleckou dráhu trochu za jiný konec než členové v té době již existujícího souboru Laik.

Od května 1988 jsem byl členem turisticko-tábornického oddílu Vorvaň. Dlouho a asi zbytečně bych vyjmenovával čemu všemu mě tento oddíl naučil a kolik krásných (ale někdy i krušných) chvil jsem jako jeho člen zažil. K těm příjemným okamžikům patřilo bezesporu zpívání u táborových ohňů, které měly vždy nádech něčeho tajemného, neopakovatelného, snad i svatého. Jenom samotná příprava hranice představovala pro družinu, která dostala oheň na starost, obrovskou zodpovědnost. Když byl oheň slavnostně zapálen a začalo se zpívat, vždycky se mě zmocnila touha umět hrát na kytaru jako Pedro - tehdejší vedoucí oddílu - a rozeznít celý tábor písněmi o drsných námořnících a zlatokopech nebo třeba veselými vodáckými popěvky. A tak jsem chodil za jednotlivými "oddílovými kytaristy" a vyptával se jich, jak se to dělá, aby kytara hrála. Vzpomínám si, jak mě tehdy šokovalo, když mi některý z nich vysvětloval, že se struna musí zmačknout úplně až na hmatník. Vůbec jsem mu to nevěřil a byl jsem přesvědčen, že se prsty levé ruky strun jenom dotýkají - zvlášť když jsem si zkusil, jak je těžké umačknout jednu strunu a pak pozoroval, kterak zručný hráč mačká jeden akord za druhým. Tato zkušenost mé nadšení na dlouhou dobu zmrazila. Rozhodl jsem se vyčkat na vhodný okamžik a zaútočit na kytaru v její nejslabší chvilce.

Kytaristou-kadetem jsem byl až do roku 1992, kdy došlo k prudkému zlomu v mé kariéře. Naučil jsem se první akord! Současně jsem se rozhodl oživit nástroj, který se několik desetiletí povaloval po půdách a sklepech našeho domu a poslední písnička, kterou tato kytara do té doby pamatovala, byla "Na Šumavě je dolina" v provedení spolužáka mého taťky na internátě v Děčíně. (pozn.: tu kytaru má dnes doma Fík a úspěšně na ní skládá písničky pro naší kapelu) Zakoupil jsem nové kolíčky, sadu nejlevnějších strun a tím byl můj vstup na pole šoubyznysu zpečetěn. K "Emi", stěžejnímu akordu všech začínajících ambiciózních umělců, přibyly rychle další dva a už jsem se mohl střemhlav pustit do písní o drsných námořnících a zlatokopech. Mé okolí však stejné nadšení nesdílelo nejen proto, že drsné provedení dost těžko připomínalo písničky o námořnících a zlatokopech, ale také díky tomu, že se můj nástroj velmi rychle rozlaďoval. To by samo o sobě nebylo tak tragické, kdybych se s tím dokázal aspoň smířit, když už bylo ladění pro mě opravdová španělská vesnice. Výsledek byl takový, že kamarády, kteří měli tu smůlu, že kytaru naladit uměli a současně byli doma, jsem poctil svojí návštěvou hned několikrát za den a často i několikrát za hodinu.

To už jsem ale studoval prvním rokem SPŠ v Kutné Hoře a do třídy se mnou chodil Slávek Tyrkas, který v té době hrál na baskytaru v kutnohorské rockové kapele Bell. Přestože jsem nevěděl, co je to baskytara (nebo jaký je rozdíl mezi kytarou a baskytarou), myšlenka hrát na "elektriku" v rockové skupině postupně nahlodávala dominantní postavení námořníků a zlatokopů v mém uměleckém srdci. Prostřednictvím Slávka Tyrkase jsem se nakonec dozvěděl, co je to baskytara a k mému zděšení i to, že struny jsou na ní ještě daleko tlustší než na kytaře normální. Navíc jsem musel konstatovat, že hrát na ní by mě v životě nebavilo.

Přišlo léto 1993 a s ním další tábor. Na ten jsem už vyrazil ozbrojen svým hudebním nástrojem a několika jednoduchými akordy. Ještě před odjezdem jsem však nelenil a objednal si z inzerátu doopravdickou elektrickou kytaru za 600 Kč. Na táboře jsem pak vyhrával od rána do večera a byl jsem přesvědčen, že můj styl je naprosto nenapodobitelný, což mi ostatní rádi potvrdili. Po návratu domů už na mě čekala "elektrika-domadělka" hodná uznání: krk z jistě historické kytary spojený s masívním tělem neurčitého tvaru, vyřezaným ze smrkového dřeva a osazeným též historickými snímači jugoslávské výroby. Mistrovské dílo natřené matnou černou barvou dovršovala loga mě neznámých, ale určitě hodně tvrdých, kapel.

Na uplynulém táboře již osud učinil první nesmělé krůčky k tomu, aby mě později ukázal, kam povedou ty moje. Naše družina totiž vyhrála táborové bodování a za to jsme měli jet na výpravu automobilem na německou stranu Šumavy. A co čert nechtěl, jedinou kazetu, kterou jsme s sebou na cestu měli, přinesl chlapec zvaný Pankýrek a jednalo se o Ukolébavky pro nevhodné loutky od skupiny Znouzectnost. O ZNC jsem nikdy předtím neslyšel, avšak po několika hodinách cesty jsem znal kazetu téměř nazpaměť a po návratu domů jsem zahájil pátrání. To už byl ale další školní rok v plném proudu a s ním spousta starostí. Důležité pro mě však bylo to, že se mi podařilo někdy na přelomu let 1993/94 od staršího spolužáka Michala Hažmuky - z poděbradské skupiny Paradise Boys - odkoupit na splátky elektrickou kytaru Jolana Galaxis. Začal jsem se cítit jako opravdová rocková hvězda a záhy jsem vyrazil do Poděbrad za Hážou podívat se, jak vypadá zkušebna. Škoda, že Háža tehdy na domluvený sraz zapomněl.

Během roku 1994 jsem trochu pokročil v pátrání po ZNC. V Melodii, tehdy jediném obchodu s hudebninami v Nymburce, se objevily asi tři jejich kazety, které jsem si okamžitě koupil a také jsem se dozvěděl, že se jedná o plzeňskou kapelu. Jinak se toho v polabí o Znouzi tou dobou moc nevědělo. V témže roce jsem také podnikl první pokusy vetřít se do nějakého hudebního souboru, což se mi samozřejmě nepodařilo, ale s kamarády Honzou "Gándím" Hlavičkou a Pavlem "Trávou" Mariánkem jsme se hotovili kapelu založit. Gándí hrál výborně na kytaru, Tráva měl doma basu a já jsem se měl stát doprovodným kytaristou. Bohužel kvůli velmi smutné události na sklonku roku skupina vůbec nevznikla.

Přišlo jaro 1995 a já jsem začínal být duší i tělem opravdovým fanouškem ZNC, když se odehrála v tomto ohledu jedna z nejzajímavějších událostí. Nějaký kamarád mého kamaráda měl mít údajně na Znouzi adresu. Odnesl jsem telefonní číslo toho člověka spolu s kazetou ZNC Lukášovi Trejbalovi, který pořádal v Nymburce různé koncerty a festivaly. Nechápu, jak se to mohlo podařit, ale přestože Lukáš Znouzi do té doby vůbec neznal, rozhodl se koncert uskutečnit. Shodou okolností jim odpadla nějaká akce, která měla být asi čtrnáct dní nato, a tak plakáty na nároží visely velmi záhy. V sokolovně v Kostomlatech nad Labem se tehdy sešlo asi třistapadesát lidí ze širokého okolí a já byl v sedmém nebi. Když bylo po všem, neodolal jsem potřebě s někým z Nich prohodit aspoň pár slov a odnesl to (jako později mnohokrát) Déma, kterého jsem stejně jako ostatní členy znal jen z kreslených obrázků na obalech kazet. Už ani nevím, co mě to popadlo, ale v záchvatu drzosti jsem si pod nějakou přiblblou záminkou řekl Démovi o adresu a hned druhý den jsem psal do Plzně dopis o tom, jaký byl pro mě zážitek vidět skutečný koncert Znouze. K mému úžasu se za pár týdnů zabělela ve schránce obálka s plzeňským razítkem a v ní dlouhý dopis s několika fotkami z hlubší historie ZNC.

Koncem srpna přišla další moje velká chvíle, když mi Lukáš Trejbal nabídl hrát v jeho Oliverově Dálce. Po pár zkouškách bylo všem jasné, že se zavedenou skupinou krok evidentně neudržím a spolupráce byla k oboustranné spokojenosti záhy ukončena.

Několik nezávazných pokusů o vytvoření kapely přineslo první pololetí školního roku 1995/96, tedy posledního na kutnohorské průmyslovce. Tyto pokusy se týkaly především bývalých členů poděbradských Paradise Boys a několika mých kamarádů z Kostomlat nad Labem. Za zmínku stojí například zkouška na zahrádce u Háži, která se konala přes noc, abychom nerušili zahrádkáře. Tam došlo k zajímavé situaci, když skoro celí Paradise Boys (Jirka Merta, Michal Hažmuka a Tomáš Mašinda) společně se mnou hráli asi čtyři hodiny dokola písničku od Oliverovy Dálky "Kostomlaty nad Labem". S Jirkou Mertou, Tomášem Sýkorou a Tomášem Mašindou jsme pak krátce fungovali jako skupina Merry Hill, jejíž repertoir tvořily převážně Jirkovy vlastní písničky. Merry Hill se dokonce dočkal živého vystoupení v Poděbradech na kolonádě, ale toho jsem se bohužel nezúčastnil. Občas jsem také jezdil do Píst za Vojtou Říhou, který měl doma improvizovanou zkušebnu a na tom bylo zajímavé, že jsme se jako duo (bicí, kytara) překvapivě neproslavili.

Jak jsem již uvedl, bylo první pololetí závěrečného ročníku střední školy a blížil se čas rozhodování, co bude po případné maturitě. Náš ředitel vypravil zájezd do Brna na Gaudeamus - prezentační výstavu vysokých škol. Tou dobou se moje nadšení pro skupinu ZNC blížilo vrcholu a přímo úměrně vzrůstaly i moje sympatie k městu Plzni. Stánek s nápisem "Západočeská univerzita V PLZNI", to byla voda na můj mlýn. Zjistil jsem si datum dne otevřených dveří a začátkem prosince jsem poprvé znesvětil svými podrážkami panenské chodníky západočeské tety měst. Studijní program a laboratoře Fakulty elektrotechnické mně zajímaly věru pramálo. Když přišlo jaro a s ním kupodivu úspěšná maturita, chystal jsem se pod záminkou přijímacích zkoušek na druhý výlet do Plzně. Tentokrát jsem se rozhodl důkladněji prozkoumat zajímavosti města, zavolal jsem Démovi a vyrazil raději o den dříve, aby mi náhodou něco neuteklo. Pod Démovým vedením jsem pak prozkoumal zajímavosti (především večerního) města opravdu důkladně a ráno při přijímacích zkouškách, které trvaly několik hodin, byla kocovina skutečnou zkouškou. Návštěva Plzně se tedy vydařila a říkal jsem si, že bude na co vzpomínat. To bylo radosti, když mi za čtrnáct dní přišel domů dopis z fakulty, že se mám dostavit 3. července k zápisu do prvního ročníku (vůbec ale nechápu, podle čeho výsledky zkoušek hodnotili).

Hudební aktivity jsem však kvůli škole rozhodně nezanedbával. Respektive dostal se mi do ruky pohled, který byl současně pozvánkou a na něm stálo: "Vernisáž výstavy obrazů výtvarníka Petra Říhy se koná 27.7.1996 v kapli na zámku Kačina. Hrají: Honza Hradec, Vojta Říha, Vláďa Šolc a Vítek Alt". Honza s Vítkem byli Vojtovi kamarádi z Kutné Hory, které jsem však dosud neznal, a tak, když jsme se 23. července setkali u Vojty ve zkušebně, následovalo obligátní: "Čau, já jsem Honza", "Zdar, já jsem Vláďa", atd. Naštěstí Honzovo hudební nadání bylo již tehdy obdivuhodné a za tři dny měla kapela s pracovním názvem AIR (Animals In Revolt) na svém kontě několik vlastních písniček (plus jednu převzatou), takže byla schopna odehrát zhruba čtvrthodinové vystoupení. Tak jsem poprvé ochutnal ten podivně neurčitý pocit z veřejného vystoupení a po koncertě nekonečné debaty o tom, zda to bylo dobré nebo špatné. Co ale bylo pro mě v tu chvíli důležité, že jsem konečně řádným členem kapely.

Soubor byl oficielně pojmenován Údolí slepců a měl celkem osobitý systém zkoušek. Ty se konaly v průměru jednou za tři neděle (protože Honza s Vítkem nemohli jezdit příliš často z Kutné Hory do Píst a zpět), zato každá trvala vždy celý víkend. Bohužel itervaly mezi nimi se postupně prodlužovaly až do takové míry, že po nahrání dema v pražském studiu Presto na začátku prosince se kapela už nikdy nesešla.

Zatímco některé víkendy až do prosince zabíraly zkoušky s Údolím slepců, všední dny jsem od října trávil v Plzni na přednáškách elektrofakulty. Kolej jsem samozřejmě nedostal, a tak jsem bydlel na internátě v Částkově ulici na Slovanech v malinkatém pokoji pro čtyři lidi se zamřížovaným okénkem 30x30 cm. Bylo sychravo, od rána do večera jsem dřepěl ve škole a po dvou dnech mi bylo jasné, že v tomhle hrozným městě, kde v podstatě nikoho neznám, nevydržím ani týden. Situaci mohl zachránit jedině Déma. "Vydrž, to se vytříbí. Zítra jdeme na koncert, nechceš jít s náma?", prohlásil když jsem mu vylíčil jak se nemůžu vyrovnat s novým prostředím. Tak se stalo, že první kapela, kterou jsem v Plzni spatřil, byli Laici. Z jejich koncertu už si toho moc nevybavuji. V hlavě mi utkvěla pouze scéna, jak zpěvák, který se na pódiu choval neohroženě jako Mick Jagger, vykřikoval: "Nemáte tady někdo síbíčko?". Kdosi z publika mu podal vysílačku a neohrožený zpěvák řval uprostřed písničky: "Break, break,break!" jak do mikrofonu, tak i do éteru. Pak hráli ještě Cainovi Tři dřeváci, ale ten večer mě nejvíce zaujali Disharmonici se svými texty "jedna, dvě, Zimbabwe ….. duní, duní tamtamy, nejvíc duní dutý hlavy". Po tomto hlubokém intelektuálním zážitku v Céčku na Doubravce už bylo nejspíš rozhodnuto, kde bude od teďka pro mě doma.

Ještě před vznikem Údolí slepců jsem si Démovi v dopisech často stěžoval, že nemůžu sehnat žádnou kapelu, se kterou bych mohl hrát. A někdy v listopadu, když jsem byl v Plzni sotva pár týdnů, přišel za mnou Déma s tím, že Laici někoho hledají a seznámil mě s neohroženým zpěvákem, který si říkal Fík. Ten mi sice řekl, že od nich odchází baskytarista Ministr zábavy, přesto (ač jsem hrál vždycky na doprovodnou kytaru) jsem se uvolil, že to na basu zkusím. Než jsme se však stihli domluvit, Ministr si to rozmyslel a já jsem Laiky pustil z hlavy.

Přišlo nádherné jaro 1997 a já jsem se začal při dýcháncích v Borském parku pomalu paktovat s domorodci. Plzenští hippies hráli na kytary svoje oblíbené písně, Jirka Mucha také na sitár, ale když náhodou kytara zabrousila ke mně, nedokázal jsem zahrát nic jiného, než riffy Petea Townshenda z The Who. Tak vznikla moje přezdívka, když mi na Jirkově Flowers-diskotéce v Subwayi řekl Jindra Suja: "Budeme ti říkat Pete" a mě to při mé pošetilosti přikrmené alkoholem v tu chvíli samozřejmě hrozně lichotilo. Později jsem se této přezdívky už nezbavil, tak jsem to začal psát aspoň "Pýt", aby to nevypadalo tak blbě. V téže době jsem dostal nabídku od skupiny Liquid Fallos, kterým odešel kytarista a vznikla tak kapela, kterou jsme pojmenovali Létající Čestmír (podle trabanta s tímto nápisem zaparkovaného několik měsíců v Martinské ulici). Začalo to celkem slibně a již po třech zkouškách se Čestmírovi dostalo kratičkého veřejného vystoupení v klubu Past u Salesiánů, kde jsme také zkoušeli. Krátce nato jsem sice odjel na dva měsíce do Nymburka na prázdniny, ale to kapele nijak neublížilo a fungovala pak skoro dva a půl roku.

O prázdninách jsem však také nezahálel. S Pavlem Dovičínem a Filipem Tepperem jsme založili v Nymburce kapelu Perry Scopp a během školního roku 1997/98 jsem si tedy neměl na co stěžovat. Přes týden jsme zkoušeli v Plzni s Létajícím Čestmírem a o víkendech v Nymburce s Perry Scoppem, přičemž obě kapely i relativně často koncertovaly.

Na konci léta 1998 došlo k předčasnému ukončení mého studia na elektrofakultě, jenomže to už mě Plzeň ze svých spárů nepustila a rozhodl jsem se najít si zde práci. To ale znamenalo konec Perryho Scoppa, protože bylo jasné že se na pravidelné zkoušky do Nymburka nedostanu. Našel jsem si místo jevištního technika v kulturním domě Inwest a dál zkoušel s Čestmírem. Vše se trochu zkomplikovalo, když mi přišlo předvolání k nástupu civilní služby do nymburské nemocnice. Těžko říci, pokolikáté už to bylo, ale situaci opět vyřešil Déma se samozřejmostí jemu vlastní.

Skupina Laik se Fíkovi na jaře 1999 sypala pod rukama, a tak se mě zeptal, zda bych s nima nechtěl hrát na kytaru. Edyho, který odešel, jsem mohl jen těžko nahradit, nicméně s Létajícím Čestmírem to šlo od deseti k pěti (bylo vzácností, když se ve zkušebně sešla celá kapela), tak jsem souhlasil. To už i Ministra nahradil Zuzan a ve složení Fík - kytara,zpěv, Vilém - bicí,zpěv, Zuzan - baskytara a já - kytara jsme si přehráli asi půlminutou verzi písničky Že se země točí a pamatuju si, jak jsem tehdy prohlásil: "A to bylo jako všechno, jó?" Poté jsem ukončil pracovní poměr v Inwestu, odjel na měsíc do Nymburka a mezitím se do kapely vrátil Ministr, ovšem jako kytarista.Tak došlo k zajímavé situaci, že Ministr, který byl sice jako basák členem skupiny už od roku 1995, přišel jako kytarista až po mě. Velmi záhy však kapelu opět opustil, a to již definitivně. Když jsem pak v červnu dorazil na zkoušku, nepřišel tam ani Ministr, ani Zuzan, z předchozí sestavy tam byli pouze Fík s Vilémem a za bubnama seděl člověk, který se mi představil jako Lombardo. Chyběl nám tedy někdo, kdo by mohl hrát na basu, tak jsem se již podruhé v historii této kapely rozhodl, že to zkusím, a to taky definitivně. Vilém však krátce na to také odešel, a vznikla tak úplně nová skupina Laik: Fík - kytara, zpěv, Lombardo - bicí a já - baskytara. Od této chvíle až do jara 2000 fungovala kapela jako trio, ale to už bych moc předbíhal.

Na závěr zbývá jenom dodat, že už po pár zkouškách jsem po letech hledání konečně poznal, co to znamená, když se řekne "kapela". Bez ohledu na to, jak kdo umí nebo neumí hrát, jaký má nástroj, jak dlouho a v kolika jiných kapelách hrál předtím, nebo kolik má za sebou koncertů. Ačkoliv jsem měl (a dosud mám) tajný sen stát se hudebníkem-profesionálem, považuji za svůj největší úspěch, že jsem se stal Laikem.

Sesmolil: Vláďa "Pýt" basovský v únoru 2001